Focení na Baltu aneb zima u moře

Předem bych ráda upozornila všechny fotografické fajnšmekry, že většina fotografií v článku je pořízena mobilem :))). 

Ještě než se mi narodily děti, byla jsem na Baltu fotit dvakrát.
Parťačku mi dělala Jiřina. Oba naše výjezdy se konaly mimo
sezónu na podzim a my se tak nějak shodly na tom, že příští
výjezd bude vyloženě zimní. Myšlenka, že se nám podaří
zachytit zamrzlý Balt, nás nadchla. No a pak se mi narodil synek.
Takže myšlenka fotografické výpravy se odložila cca o dva
roky. Jenže za dva roky jsem došla k závěru, že je přeci jen
ještě malý a nezvládne můj odjezd v klidu. Od malinka byl trošku
jiný, než ostatní děti a tak to prostě nešlo. No a tak jsem
slíbila Jiřuli, že to odložíme až mu budou tři. Pak až mu
budou čtyři. A pak se mi narodila dcerka. Tak to máme odklad o
další dva roky. Pak k tomu synek stále nebyl připraven, takže
plus rok, pak ještě jeden a pak přišel rok 2024. No už si ze mě
Jiřule dělala dost legraci. Vždycky když jsem na podzim říkala,
tak letos pojedeme na Balt, se začala smát. Letos na podzim myslím
mému výroku o Baltu už nevěnovala větší pozornost. Dokonce
myslím, že mě s úsměvem na rtech požádala ještě o nějakou
další pohádku. Nu ale když jsem se začala ptát po termínu,
krapet zbystřila, ale i tak myslím, že tomu moc nedávala. Soudím
podle toho, že ještě 14 dnů před odjezdem se mě ptala: „A my
tedy opravdu pojedeme?“ Pravda, měla jsem v záloze řešení, že
když by to hošíček nezvládl, pojede s námi….ale k tomu
naštěstí nedošlo.  

 Další klasickou překážkou mého odjezdu kamkoliv je potom moje
milovaná matička. V obavách o moje zdraví argumentuje v podstatě
čímkoliv, abych nakonec neodjela. Obvykle mi posílá odkazy s
černou kronikou nebo mi ukazuje, že ve zvoleném období přijdou
zrovna nějaké přírodní pohromy apod. I když její obavy chápu
a vlastně ve skrytu duše musím říct, že určitý strach před
každou cestou mám také, tak je to takový náš kolorit a bez toho
prostě nelze odjet. Bohužel se zrovna do střední Evropy hnal
arktický mrazík a tak měla maminka slušně nahráno na smeč.
Předpověď ale ukazovala, že zrovna Balt to mine a bude tam cca
kolem nuly. Jak tam nakonec bylo? O tom později :)))))

Třetí překážkou byla moje letošní technická nevybavenost.
Přecházela jsem z Nikon 12 let staré zrcadlovky na Sony
bezzrcadlovku, což s sebou nese i nemožnost využít některé
vybavení, které jsem k Nikonu měla. Takže jsem na poslední
chvíli ještě sháněla přechodové filtry a ND filtry a hlavně
jejich uchycení. S přesvědčením, že se mi vše podařilo
sehnat, jsem tedy mohla spolu s Jiřulí vyrazit.  

 Tak a přišlo páteční ráno. Rozloučila jsem se s dětmi a
poněkud nevrlým otcem (přeci jen, odjet po devíti letech na tři
dny pryč je poměrně troufalé). Cíl tedy Rujána – Sassnitz.
Počasí až k tunelu před Drážďany bylo mlhavé. Jako vždy za
tunelem bylo úplně jinak. Krásně slunečno. Juhůůůůůůůů….bude
krásně :))))). Mrazy nebudou a bude krásně :))). A bylo. Asi
hodinu teda bylo. Pak se zase zatáhlo a pak začalo sněžit. O tom,
jak jsem před Berlínem špatně uhnula a všimla si toho až po
70km, o tom se jen tak náznakově zmiňuji. 70Km tam a zase
zpět…tj 140km zajížďka. To ani nestojí za řeč. Jiřinka
věříc v moje navigační schopnosti si ale od té chvíle vzala
mobil s navigací do ruky a nepustila ho z ruky celou cestu. Nechápu.
Všechny sjezdy mi hlásila cca 30km před, pak 15, pak 5 a pak tak
nenápadně po sto metrech. Ok, důvěra ve mně vložená byla v
čudu.

 Počasí se krapet horšilo, ale pořád dobrý. Nu a pak to chvíli
vlastně moc fajn nebylo :). Takovou delší chvíli. Nejdřív
začalo tak roztomile chumelit. No my radostí pookřály :). Super,
takže Balt sice nebude zamrzlý, ale bude zasněžený. Z
roztomilého chumelení se ale vyklubalo trvalé urputné sněžení.
Ok jedeme ale za světla, tak se to dá. Pak přišlo šero :)))). No
nebudu to prodlužovat, nejelo se v tom dobře. Dálnice zasněžená,
rychlost traktoru na tachometru, oči přilepené na skle zevnitř i
zvenku. Cesta se zdála naprosto nekonečná. Naštěstí pak sněžení
ustalo a přeci jen se zase dalo jet normálně. Tuším, že někdy
mezi pátou a šestou jsme se dokodrcaly do hotelu. Ubytování bylo
krásné. Takový epes rádes hotýlek, kde se procházeli němečtí
občané v oděvech hodných módní přehlídky. Jediné, co dámám
snad chybělo, bylo BOA (a tím nemyslím utahovací kolečko na
sportovní obuvi, ale takové to chlupaté koště, co se dává na
ozdobu kolem krku). A do téhle společnosti jsme s Jiřinou
nakráčely v péřových bundách, stativy na baťozích a hlavně s
přepravkou plnou jídla, ze které trčela paprika. Ke komunikaci s
personálem jsem nacpala Jiřuli, protože a jelikož vládnu spíš
angličtinou, než němčinou. Bohužel mi ale moje paní profesorka
Matějovská hluboce zakořenila v mozku i něco málo z němčiny.
Po překročení hranic do Německa nebo Rakouska se mi v mozku sepne
jakýsi vtipný čudl, který k mému a i okolnímu překvapení
spustí nekontrolovatelný přísun němčiny. Moje vědomí mi říká,
ty vole německy nemluv, tím se nedomluvíš, mluv anglicky. Mozek
mi tam ale posílá tu němčinu. Takže to, co ze mě vychází, se
místy tváří dost neidentifikovatelně. Takový zvláštní mixík.
A do toho mi vyvstávají různé nepoužitelné německé výkřiky
do tmy, které mi obvzlášť utkvěly. Jako například „Zeit ist
Geld“ (čas jsou peníze) a Schornsteinfeger (kominík). Jiřule na
mě občas nevěřícně valí oči, co ze sebe dovedu vyloudit.
Obvzlášť když jí v pravidelných intervalech říkám: Hilda,
komm schnell, zeit ist Geld. Ubytování krásné, čisté, teplé
(to se bude později dost hodit).

 Večer jsme se rozhodly obhlídnout naší první destinaci, na
kterou jsme viděly z okna. Nejdelší molo v Evropě. Juhuuuuu…..A
na jeho konci krásný maják Leuchtteurm. To bude libovka. Jako z
okna to vidět bylo, ale cesta k onomu majáku trvala fakt dlouho. To
molo je opravdu dlouhý. Cca 1,2km. Ale to by bylo koneckonců to
nejmenší. Na začátku mola jsme zálibně obhlížely poměrně
masivní kamennou zeď. Za zdí obrovský val z kamenů. Moc hezké.
A jak jsme později (asi po sto metrech) zjistily, velice účelné.
Moře bylo totiž dost rozveselené urputným větrem. Vlny byly obří
a tříštily se o onen val a zeď. Na to kilometr dlouhé molo tedy
dopadalo mnoho vody. Mnoho. Opravdu dost mnoho. A to v náhodných
časových intervalech a síle. Prostě najednou přilítla shora
sprcha a ta nás spláchla. Později jsme se snažily vychytat, při
kterých vlnách se tak děje. Respektive kdy je na řadě ta velká
:)))). Náš pohyb po mole vypadal tedy asi jako když se ve staré
arkádovce perský princ snažil projít sklepením plným nástrah.
Ok, k majáku jsme tedy dorazily. Byl impozantní. Akorát tedy za
stavebním plotem. Tak to je ovšem pecička. To chceš jít fotit
maják a po kilometrovém pochodu k němu zjistíš, že se k němu
nedostaneš :)))). No nějak se to nafotí. To zvládneme. Ty jo, ale
je vcelku chladno. Nu dobré je, že arktické mrazy se tomu tady
vyhnou. To je dobrý. Večer jsme provedly přípravu vybavení na
ráno. Při té příležitosti jsem zjistila, že mi redukce do
držáku na filtry nepasuje. Vyhrabala jsem tedy gumičky na vlasy a
přidělala ho gumičkami. Jsem profík, co?

 Ráno vycházíme brzy….abychom stihly východ sluníčka. Na
recepci si na nás už zvykli (asi si říkají, to jsou ty s těma
paprikama). Cesta po mole byla ještě divočejší než večer.
Nějak zesílil vítr. Takže kromě již popsané mořské sprchy se
přidal ještě boj s větrem a časem (jako vždy u focení). Stativ
totiž úplně neplnil svůj účel. Já to vzdala a fotila z ruky.
Jiřule se statečně držela správného krajinářského focení.

 Já se nakonec dostala až poblíž majáku. Hrozně se mi líbilo,
jak se vlny tříští do celé výšky majáku. Zachytit to hezky
ale znamenalo vlézt mezi zeď a kamenný val. To by nevadilo. Ale co
trochu vadilo, že po každé vlně se v tomto prostoru držela
chvíli voda a že mořská sprcha byla ještě intenzivnější než
na onom mole. No ale jako přece nejedu takovou dálku, abych teď
vyměkla. Tak jsem tam tady vlezla a asi deset minut fotila. Déle to
nešlo, střídavě jsem stála po kotníky v baltské mořské a
hlavně ledové vodě. Bunda durch, kalhoty durch. Mňo alespoň, že
Jiřule je ok. Ovšem ha haaaaa. Ta stála sice nahoře na mole, ale
užívala si plnými doušky bičování vln od moře. Stála tam se
stativem (který stejně nedržel), poker face na tváři a rovněž
zcela durch.

 Návrat na pokoj byl dost rychlý. Byla nám vážně zima. Navíc
možná, že bylo kolem nuly. Ale pocitově bylo tak asi deset pod
nulou. Ty jo, že by ta maminka měla pravdu? Ale nééé, to nemohu
připustit.

Při průchodu recepcí jen nechápavě zvedly obočí, já jsem je
na oplátku pozdravila: Hallo, we war take a picture. A po uvědomnění
si svého slovního projevu….jsem jen dodala: Hilda, komm schnell.

Na pokoji jsme se rychle navlékly do suchého a zalezly do peřiny s
čajem. Vzpomněla jsem si, jak mi Jiřina kladla na srdce, abych si
s sebou vzala běžecké boty, protože co prý jako budeme ve volném
čase dělat. A taky plavky. Protože si můžeme jít zaplavat na
bazén. Mňo uvidíme. Jako jsem ráda, že jsem si vzala s sebou
běžecké boty, protože nevím v čem bych do konce naší cesty
chodila. Moje zimní boty byly z ranního brouzdaliště pod majákem
naprosto k nepoužití. Jiřule se je snažila pomocí hotelového
fénu vysušit za každou cenu. Nu posuďte sami.

 Po obědě jsme se vydaly do přístavu a okoukly druhý menší
maják, ze kterého bylo vidět na ten náš na mole. Líbila se nám
dramatická obloha a vlny, které maják bičují. Něco jsme
nafotily mobilem a něco normálně. Pak jsme se rychle vrátily k čaji :))). Ty jo,
nechce se mi to přiznávat, ale venku je to fakt mrazák.

 Odpoledne jsme se jaly vyfotit si křídové útesy. Hezkou
procházkou lesem jsme došly na Piratenschlucht. Krásné místo
plné malých oblázků. Celé focení by bývalo probíhalo vklidu,
kdyby Jiřule nazačala fofrovat, protože je prý příliv a koukej
jak se rychle to moře zvedá, jestli nebudeme makat, tak se suchou
nohou nevrátíme. Jako mě se to nejevilo, že se něco zvedá. Pak
mě ale krapet znervózněla. Pořád jsem hlídala moře, jestli se
teda zvedá nebo ne. Jiřina se mezitím přesunula k východu z
pláže. Já jsem stále fotila a hlídala vodu. A v jednom okamžiku
stojím a koukám, hele co to ta Jířa dělá? Proč se válí po té
skále? A tak jsem se k ní vrátila. Chvíli jsem si myslela, že se
zcvokla (ale na to jsem přeborník spíš já, než ona), ale s
úlevou jsem zjistila, že fotí rampouchy. Čímž to jsme focení
ukončily. Doteď netuším, jestli byl a nebo nebyl příliv.  

 Další a zároveň odjezdový den měl v plánu dvě focení v
jednom. Nejdřív naše oblíbené „kůlofky“ . Ty jsme si
vyhlédly v Glowe. Tak jooo, tak jsme tam tedy ráno dojely. Náš
plán měl snad jen jednu malou drobnou trhlinu. Tentokrát byl
opravdu příliv a kůly byly kde? Ano správně pod vodou
:))))))))). Tak chvíli jsme se o cosi snažily a pak se přesunuly
na poslední foto. Moje inscenované.

Plán zněl jasně. Vzít dva stativy, prádelní šňůru, červený
klobouk a síťku na motýle. Jiřule, jakožto modelka, měla mít
červené šaty. Ok. Síťku jsem zapomněla v Praze. Klobouk jsem na
poslední chvíli sehnala. Jiřinka nezklamala, ta je spolehlivá,
měla vše. Nebudu zastírat, že mi bylo Jíři trochu líto. Vyhnat
jí v arktickém mrazu (ano přiznávám, je tu opravdu zima) jen v
letních šatech a naboso….to je vcelku vostrý. Ale jelikož je
fakt hustá, tak šla. No trochu brblala, ale šla. Tááákžeeee:
Jiřina připravená v autě v teple čeká na můj pokyn. Mezitím
se já snažím na pláži, kde ukrutně fouká, rozestavit dva
studiové stativy a natáhnout mezi nimi šnůru. Pod poryvy větru
jdou na střídačku k zemi. Ty vole to je zase job. Nesmím
opomenout, že celá show se odehrává před hotelem, který má
celou stěnu prosklenou, aby hosté dobře viděli na moře (a na
nás). Zrovna je čas snídaní, takže účast na show je hojná. Ty
pohledy z poza skla jsou fantastické. Někteří snídající mají
i mobil a natáčejí. No raději se tam nekoukám. Rychle zatěžuji
stativy, aby už nikam nepadaly, na šňůru věším klobouk a
vydávám pokyn Jíře. Ta vybíhá a s promodralými rty a klepavkou
po celém těle, mi s úsměvem na rtech skáče před objektivem.
Jsi statečná Jiřinko!!!!Opravdu jsi!!!! Nu a teď jen sbalit
fidlátka a hurá na Prahu :))))

Těším se na příště.

P.S. kdo to dočetl až sem, má u mě 20% slevu na focení :).

P.P.S. Doufám, že až sem to maminka nedočetla :)))